Je pár dnů před vysvědčením roku 2008, a já se pořád neumím rozhodnout. Mám mu říct jak moc ho miluju? Je to poslední šance jak mu dát své city najevo... Ale naleznu odvahu??

...................................................................................................................................

Odvahu jsem nenašla. Píšu do deníčku a brečím. vzpomínám na kresby ve svém sešitku, první s vlakem který přejíždí srdce přivázané na kolejích s hlasitým huuu , a druhý se smajlíkem s otiskem rtěnky na tváři, u něj bylo mlask. Když se to kámošky dozvěděly, vždy od té doby, když jsem s ním mluvila , začaly napodovat vlak protáhlým huuu a když jim docházel dech, řekly mlask. Odcházím z této školy a už nikdy nedostanu šanci...

................................................................................................................................

Já šanci nedostala. Když jsem se ale svěřila sestřenici , udělala něco doost nečekaného. vzala svůj mobil a začala mu psát sms kde psala spoustu blbostí, dost přeháněla a pak klikla na odeslat. naštěstí anonymně, jelikož tam bylo něco jako jsi můj sen. vždy když zavřu oči vidím před sebou tvou tvář... atd.

.................................................................................................................................

Pomoc! má sestřenka na sms kdo jsi? která pochopitelně přišla od NĚJ odepsala sestřenice tvé spolužačky ... a za to mne podepsala. naštěstí začínají prázdniny a tak budu mít dost času vstřebat to, jak se o mých citech dozvěděl , a i to, že si našel holku, a ne, já to nejsem,

..............................................................................................................................

Po pár měsících mé terapie Sejde z očí sejde z mysli končí mé trápení s láskou. Už ho nemiluji. Je to pro mne pořád kamarád, ale víc už nic. Jsem ráda, ani nevíte jak