Nikdy bych nevěřila, jak krásné může být strávit hoďku večer, když slunce začíná zapadat a všechno okolo červená, venku, na zahradě.  K babičce jsem se na večeři vydala hodinu a půl předem, pak jsem si sundala vestu a džíny, natáhla na sebe pohodlný kalhoty a mikinu, a šla na třešeň. Sedám si obkročmo na větev, sleduju padající kvítky, a najednou jsou všechny starosti pryč. může se to zdát jako normální kecy, ale je to pravda. Na tu třešeň jsem lezla už jako malá, a teď jsem byla schopná přemýšlet jen nad tím, co sem napíšu, jak to zformuluju. Najednou mi úplné blbsoti připadají významné, a důležité věci zase jako blbosti.

Po chvilce ke mě přilezla kočka. chvilku se ke mě tulila, a pak se vydala výš na strom. Sleduju ji. Vzpomínám, jak když byla malá vylezla až do koruny, a pak se bála slézt. usměju se. Rozhlédnu se po zahradě a napadne mě vylézt na garáž. střechu má jenom mírně dolu, dva metry nad zemí, ale s mojí závratí výš než metr je to výška.

Je mi to jedno, a jdu pro žebřík. Vylezla jsem nahoru. Když jsem si stoupla, uvědomila jsem si, že je to tak tři a půl metru, jelikož vidím tím hloubš, čím jsem vyšší. Sedám si na kraj střechy. Přepadne mě závrať, ale zároveň i taková euforie, ani nevím z čeho. Po chvíli přemýšlení jdu zase dolu. Házím si na koš, co je na dvorku, a téměř vždy trefím. Bohužel míč není baskeťák, ale starej na volejbal, a když s ním hodíte, poskočí jen centimetr nad zem. Takže jsem si začala  na koš házet s hopíkem. Je to celkem těžký, hopík je sice malej, ale proto je taky těžký zabránit mu, aby to z koše nevzal ven přes síť, nebo aby nespadl do kanálu.

Tu hodinku jsem strávila pro někoho úplnými blbostmi, ale co vyčistí hlavu líp než blbost?